Na sv. Martina (a že se letos pochlapil) začínáme mluvit a myslet na vánoce. Rohlíčky a husu si necháváme až na neděli, ale tuhle vlnu jsem musela nahodit na jehlice hned. Je totiž TUZEMSKÁ a je naprosto úžasná. Trošku hrubší, mužná, ale nekousavá a jen a jen přírodní. Voní po ovcích a nese si i jejich barvy. A byť jsem se zařekla, že pánské svetry už nee, odříkaného největší krajíc. Znáte to.
Kluci začali vyřezávat a všichni začali psát Ježíškovi. K mému překvapení rok od roku skromněji. Mám radost, že kouzlo vánoc nevidí jen v těch balíčcích pod stromečkem, na druhou stranu si všichni napsaly o svetr od maminky. Ježíšku pomoc!
Když jsem byla malá, byl pro mě trest čekat na dárky. Slídila jsem, vyzvídala, hledala indicie. Jednou mi táta asi týden před vánoci řekl, že mu můžu dát každý večer jednu otázku ohledně svého dárku a on mi odpoví ANO či NE. Hráli jsme to poctivě až do konce. Poctivě tedy jenom z mojí strany. Podle všeho jsem čekala něco velkého, dřevěného, spíše kulatého, s elektronickým mechanismem ... no a dostala jsem kabát a něco do výbavy. Pelíšky hadra a potrestaná zvědavost navždy.
Takže letos, po vzoru paní Weasleyové, budou svetry. Ale pro děti to bude naoko nejspíš něco tvrdého, hranatého, vícedílného a tak.
„Myslím, že vím, od koho je tenhle,“ řekl Ron; maličko se začervenal a ukazoval na velice objemný balík. „Od naší mamky. Napsal jsem jí, že od nikoho nečekáš žádné dárky a – ne, to ne,“ zasténal, „upletla ti weasleyovský svetr.“
Harry balíček roztrhl a našel v něm silný, ručně pletený svetr ze smaragdově zelené vlny a velkou krabici domácího fondánového cukroví.
„Každý rok nám všem uplete svetr,“ vysvětloval Ron a vybaloval svůj vlastní, „a já vždycky dostanu hnědý.“
Borec na konec je dneska trochu holčička :)
