čtvrtek 16. února 2017

Svetr na modelu

Mám doma modelku. Odskočila si z Francie na návštěvu domů. A mně zrůžověl den.

To je ten svetr za bouře zrozený.




úterý 7. února 2017

Antonda najíždí na třetí kolej

 A když nikdo nebyl doma, narodil se Cipísek.  A náš Cipísek je vlakofil a nebojí se to přiznat. A my ho v tom ještě podporujeme. K druhým narozeninám dostal od táty svůj koutek a od mámy vlak v životní (tedy jeho životní) velikosti. Nutno přiznat, že máma nestíhala a tak ho dostal v hrubé stavbě s cedulkou: "Vylepšování povoleno". A právě probíhají práce na kolečkách.

Mašinka je celá z kartonu a lepena obyčejným Herkulesem. Velkou inspirací mi byl Kartonový táta na kterého jsem narazila právě při hledání inspirace. A těch nápadů je na jeho stránkách mnohem víc a určitě se budeme vracet. Některé části mašinky (ty, které byly vyhodnoceny jako problematické) jsou vyztuženy dvěma až třemi vrstvami kartonu. Celá stavba mě stála něco okolo šesti dlouhých večerů. Poslední večer před narozeninami se slitoval muž a šel mi na pomoc. Já se zase slitovala nad ním a šla jsem mu na oplátku pomoci natírat postel - domeček. 

A taky mám zrovna mint období. 
Sorry jako, Toníku. 
Tak ať to na té tvé třetí koleji života sviští podle představ :)















pátek 3. února 2017

Přitahuji

Ve stresu přitahuji nevídané situace. Nejspíš od počátku svých věků a až navěky. Úspěšně jsem bavila kolegy v advokátní praxi svými faux pas situacemi z úřadů, věznic, soudních síní a jeden záživný mám i z psychiatrické léčebny. 

Zážitek, který mi nejde z hlavy, je třeba můj předmaturitní den. Vzala jsem si k srdci radu, že už nemá cenu se učit a nařídila si relax. K vaně plné pěny jsem si přisunula čaj, zeleninu dušenou na smetaně a populární časopis o ničem. Taky telefon. No a ten v polovině relaxu skutečně zazvonil. Nakláním se z vany, abych koukla, kdo že mi chce zítra ještě držet palce a prvně za mnou do vany vklouzl mobil, pak ta zelenina a nakonec časopis. Olepena zelenou fazolí, smetanou, s hráškem ve vlasech a kusy tiskovin po celém těle jsem se pustila do oživovacích pokusů toho mobilního utopence (marně), přitom jsem vytáhla zátku a zbytkem toho všeho ucpala odpad. Předtím jsem se tedy ještě opět zcela marně a nahá snažila alespoň část zachytit velkým cedníkem z kuchyně. Když jsem toto volala mému muži, který pomáhal bratrovi na stavbě, řekl ať zanechám marných snah, sednu do auta a přijedu za nimi. Dojíždím na stavbu. Parkuji, couvám. Mávám. Všichni z lešení mi také zuřivě mávají a najednou zadek auta klesá o cca 1m a já stojím zadními koly ve výkopu vodovodní přípojky. ANO na lešení stále zuřivě mávali. Cestou zpět jsem srazila dvě srny. A ne každou zvlášť, ale naráz. Tudíž jsem dosáhla lepší statistiky než kterýkoli místní myslivec. I když pořád se mi honí hlavou, že to není možné a ta druhá už tam musela ležet nebo zahynout žalem po té první. Nějak rychle, třeba infarkt. 

Můj muž mi často a rád předhazuje jeden můj trapas rozhovor.
Mladší anonymní pár: "Není tu ve vašem okolí nějaká nemovitost k prodeji?"
Já (ukazující paní na břicho): "Á, chcete s miminkem na venkov, že"
Paní (se šklebí)
Pán "zachraňuje" situaci: "My zatím nečekáme, my se jen rozmazlujeme."

(Od té doby pravda nevěřím těhotenství žádné ženě. A to ani kdyby už měla stahy po dvou minutách. Život mě opravdu naučil.)

A teď se dostávám k tomu prozatím poslednímu. Včera byl určitě den D v řadě mých neuvěřitelných zážitků. Účastnila jsem se výběrového řízení ve stádiu pohovor. Domluvila jsem si s rodiči hlídání Toníčka už od rána. Představa byla vyklidnit se, trochu se dát po dvou letech intenzivního mateřství do gala, něco si přečíst, jít si zaběhat, úspěšně se odprezentovat, nakoupit a vyzvednout dítě. Začalo to krvavě. Skřípla jsem Antoníčkovi prst do dveří auta. Strhla jsem mu tím téměř nehet a okamžitý otok signalizoval, že ani ta kostička nebude tak úplně v pohodě. Ošetření, následné utěšování a mé velké výčitky matky kariéristky. To vše trvalo dlouho. Nakonec mi zůstal jen čas na "dát se do gala". 

Svižná sprcha, v běhu sázím zástrčku fénu do zásuvky a bác. Odpojili nám proud. Hlásili to, to už vím, ale v době, kdy jsem to opravdu nemohla slyšet. Pak mě napadlo zavolat kadeřnici, jestli by neposkytla při cestě na pohovor mé hlavě první pomoc. Ano. Zase se mi chce žít. Utíkám k ní, pak zase od ní na parkoviště k autu. V Brně už začala obleva. Takový krásný černý marast. Ano, pocítila jsem ho na vlastní kůži a to v oblasti nohou, břicha, zad...účes naštěstí vlivem tuny laku zázrakem přežil. Nevadí, mám ještě hodinu. Zaparkuji, koupím rychle nové šaty, punčochy, opláchnu se. To byla pravda naivita jako hrom, ale nakonec to dopadlo. Jen jsem při té příležitosti zjistila, že jak jsem lovila z marastu mobil (ty bych podle mého názoru vůbec neměla vlastnit), přestal fungovat. A já tam měla adresu toho pohovoru.

Pohovor mám úspěšně za sebou. Toník má prstík taky v pořádku. Vypadalo to hůř než to dopadlo. Taky mám nové šaty. Takže jeden by řekl, docela úspěšný den.
A dnes už se marastu velkoměsta vyhýbám a užívám si sníh. A ve výběrovém řízení pokračuji. Dostala jsem písemný domácí úkol. Tak ten snad bude víc v klidu.







A tohle bychom chtěli zkusit zítra. Drží, lepí.
(inspirace z internetu)




pondělí 30. ledna 2017

Kykyryký

Zcela nečekaně jsem oslavila čínský Nový rok. Opici vystřídal kohout. A tak ten rok prý bude pilný, precizní, přičinlivý, soustředěný a zaměřený na detaily. To alespoň říkal kolega Dušek a kolega Budař, překřtění narychlo na Buddhaře.

Nelenila jsem proto a plně se soustředila na své vlastní smetiště. Antondovi se u nás v ložnici daří. Přesto mu chci občas nabídnout i vlastní matraci. Vyhlídla jsem postel, ale nad její cenou a potažmo zpracováním jsem jen zakroutila hlavou. Přičinlivě jsem narýsovala plánek, objednala na místní pile přířez a upekla muži jeho oblíbený koláč. Za zvuku Drzého kohoutka manžel soustředěně nařezal a smontoval Antondovi útočiště. A to vše za 700 korun českých. A já pilně nahodila na nový vlněný kousek. A k tomu trochu putovala po Nepálu a Číně (mezi buddhisty a komunisty) s Ladislavem Ziburou. A zaměření na detaily? To jsme si zase jednou vytáhli mikroskop a řádně prozkoumali v detailu kdeco. 

A teď jdu spát. Kohout totiž vstává brzy za svítání. A nejlepší je na víně.









pátek 27. ledna 2017

Za bouře zrozený

Přesněji. Za bouře nahozený. Za slunce dopletený. Jeden šato vytaho svetro pro dcero. Jeden jsem ji už upletla, ale následně omylem srazila v sušičce. Měla slíbený další. A já sliby plním. I když ty termíny...

Materiál: Air od Dropsu odstín mix 02 (béžová)
Spotřeba: 7 klubek
Vzor: Lícový žerzej v kombinaci se spouštěnými oky.

Spouštěná oka

1.ř. krajové oko, *1 nahození, 1 oko hladce od * stále opakujeme, končíme 1 nahozením a krajovým okem
2.ř. krajové oko, *1 nahození, nahozené oko z předchozí řady necháme sklouznout z jehlice, 1 oko obrace, od * stále opakujeme, 1 nahození, nahození z předchozí řady necháme sklouznout z jehlice, krajové oko.

Svetr tvoří 4 obdélníky. Dva větší (záda a přední díl) a 2 menší (rukávy). Svetr se natvaruje pouze střídáním pružného patentu, lícové žerzeje a vzoru se spouštěnými oky.

Udělám si taky takový. Je v něm dobře.











sobota 14. ledna 2017

Vdolky nebo holky?

U nás v minulosti doma vdolky. S pribiňáčkem, borůvkami a šlehačkou. 
U manžela koblihy s makovo-povidlovou nádivkou. 
A protože jsme vcelku nerozhodní, co je lepší, smažíme si na oběd oboje. S koprovou polévkou. 

Řeším hračky. Hodně jsem jich vytřídila a rozdala. Denně dostávám internetový reklamní masakr bez čeho všeho se dítě dnes neobejde. Vytváří to jistý nemalý tlak na matku. Nekoupíš, rovnáš se matka, které nezáleží na vzdělávání a vývoji dítěte. A navíc ty hračky jsou dnes takové většinou povedené a svůdné a montessori. Ale určitě víc pro matku než dítě. Mám vyzkoušené, že si Toník stejně dobře vyhraje v herně s legem, jako v kuchyni s nádobím, polínky od kamen, odpadkovým košem a cibulí v koši. A taky pozoruji, že cibule rozhodně rozvíjí fantazii dítěte víc než plastová mašinka Tomášek. Dala jsem si stop stav nakupování hraček. A pár jich určitě ještě pošleme dál. Ať žije fantazie a kreativita. Co všechno se dá vymyslet třeba s platem od vajec,že? 

Jediné, co nezastavím, a pravda ani se nesnažím, je nákup dětských knih. A je mi úplně jedno, že některé se líbí víc mně než dítěti :) Naše momentálně nejoblíbenější se ale líbí nám všem. Máte-li doma malého autofila s radostí doporučujeme "Říkačky o autech a strojích" z nakladatelství Albatros. A místo borce na konec dnes sladká tečka. Vždyť venku nám to tak krásně cukruje. Až se sbíhají sliny.











středa 4. ledna 2017

Vánoční

Tak jsme nejspíš úplně poslední, v tom našem virtuálním světě, kdo příspěvkuje vánočně. Chvála pomalosti. 

Dneska jsme zapadali sněhem a to najednou poleje krajinu ticho a pokoj. Zvolní provoz a spěch. Antonín mi k vánocům nadělil nechuť spávat po obědě a já mu vlastní postel a pokoj. První noc se mi po tom peřinovém obaleči nadmíru stýskalo, ale teď si užívám třebas jen tu možnost číst si neomezeně před spaním. Lidi, já téměř po dvou letech zase čtu i něco jiného než Mašinku Tomáše. A je to krása. Zvlášť, když vám děti čas od času pomohou v kuchyni a vy moc moc přimhouříte oči nad tím vším kolem toho.

Hvězdičky v jablíčkách ukázali, že se i letos budeme těšit velkému zdraví. Olovo prorokuje samé nadšení, odvahu, podnikání a úspěch. A lodičky se drží pohromadě jako celá naše rodina dosud. Bude dobře. U nás. A určitě i u vás. To vám moc přejeme.

A jak moc se blíží jaro?

Na Boží narození o bleší pootočení
Na Nový rok o slepičí krok
Na Tři krále o krok dále
a na Hromnice už o hodinu více...