Večerníček

Do Prahy po delší době jsem se těšila moc. Navíc pominula horka a počasí tak akorát. Měla jsem hlavu plnou plánů kam jít a co dělat. Trochu se mi to začalo hroutit den předem, kdy mi dítě suše oznámilo, že chce na Večerníčka. Tak jo, ráno dáme Večerníčka a pak už moje režie. 

Lidi to vám bylo lidí! 

Fronta se táhla nekonečně daleko a nekonečně dlouho. Moje přemlouvání vzdát to bylo marné. Mami vždyť už jsme v půlce. Mami teď to hodně postoupilo... Toník naštěstí spal. Vzbudil se až těsně před nákupem vstupenek, kdy se hlasitě a nevychovaně dožadoval svačiny. Jen mě mohlo napadnout, že se ti lidé z fronty nikde nevstřebali, ale nadále s námi pobudou v budově výstavy. Neužívala jsem si. Byť některé loutky a animace byly srdcovka, moje celé já chtělo pryč a myslím, že Antonínovo taky. 

Následně se k nám připojil táta z pracovního procesu. Zhodnotil můj program a prohlásil, že to není pro kojence ani pro něj a navrhuje zoo. Paráda. Po cirkusu je zoo má druhá nejméně oblíbená destinace, ale dítě zazářilo a já se nezmohla na odpor.

To vám bylo lidí! 

Musím obecně pražskou zoo pochválit. Je krásná a jde stále dopředu. Za to množství lidí a moji náladu nemůže. Jen mi strašně vadilo, že se tam kouří úplně všude. U výběhů, na lavičkách, na zahrádkách... všude. A pak pejskaři. Tak z těch jsem v šoku doteď. Musím přísahat, že u nás psi nejíme, ale taky s nimi nespíme a nečteme jim před spaním. Pes je přítel a zaslouží jako každé jiné zvíře naši pomoc a péči. Ale představa, že budu kamarádce zarytě líčit, že máme ňufinku teprve dva týdny, tudíž jsem ještě v šestinedělí (ano ňufinka je něco mezi psem a potkanem) nebo pejska (cca 60 kg živé váhy) strkat na obrubník metr a půl vysokého výběhu, aby taky viděl slona.

Chtěla jsem fotit, ale pak uviděla Jiříčka. Jiříček je prototyp dítěte, který s rodiči vyrazil do zoo sbírat zážitky a to hlavně ty obrazové. Jiříček je nucen se vyfotit v zádech se vším co se pohne. Je snímán s opicí, slonem, mlokem, vážkou, zmrzlinkou atd. Někdy se Jiřík netváří příliš ochotně (popravdě už toho focení má nejspíš plné zuby), rodiče však trvají na tom snímky opakovat do nekonečné dokonalosti. Až Jiříček vyroste určitě si koupí takovou tu tyč na mobil (v Praze velmi oblíbené), aby si mohl fotit selfie  v pozadí s ledasčím a zahlcovat rodičům poštu.

Takže já mám ze zoo fotky tři. O dvě se dělím. Na třetí jsem já, kterak mi běhací automat změřil rychlost běhu 20 km/hod a přirovnal můj běh k praseti (prostě nepublikovatelné). Na druhé je náš táta s Julií užívající si v autobuse a třetí nese název "Jdeme na to". Lidi jsem ráda, že jsem doma. Ale do Prahy se zase už těším. Je krásná i přes to.