Od pradávna jsem pasivně milovala tanec. Taneční mě minulo (manžel chodil za taneční). Polku a valčík mě naučil táta dva dny před svatbou a to tak, že jsme v obývacím pokoji odsunuli křesla a skákali po koberci jak kůzlata k pobavení zbytku rodiny.
Loni jsme si slíbili taneční pro velké lidi. A co jsme si slíbili, to jsme si také vypili... a to až do dna. Naivní vidina plujících obláčků po parketu se rozplynula v několika prvních minutách. Já měla oči neustále zality slzami, protože můj partner - špičkový tanečník - mi neustále končil na špičkách. Modré prsty, roztrhané punčochy a dobrý pocit se prostě nedostavil. K vylepšení situace jsem se sama projevila jako špičková pravicová tanečnice a při povelu "dámy úkrok vlevo" jsem razantně trvala na své pravicové orientaci (no jo, pravdoláskařka si za ty pošlapané nožky přeci jen trošku mohla).
Po lekci jsme zničeni sedli do auta a prvních 15 minut cesty nikdo z nás nepromluvil. Na první benzínce manžel zastavil, vyběhl a donesl dvě obří zmrzliny, usmál se a pravil: "To chce cukr" :)
Účast na dalších hodinách jsem bojkotovala jak to šlo. Vytáhla jsem i kalibry jako předstírání nemocí či premenstruačního syndromu. Manžel byl neoblomný. Bylo zaplaceno a on do toho šel s takovou vervou, že tančil snad i ušima. V polovině kurzu jsme si slíbili, že se zbytkem prosmějem. A to nám šlo. Mezi záchvaty smíchu (např. když po vykonání uložené sestavy všechny dvojice skončily v pravém zadním rohu a nám se podařilo vytancovat ze sálu) jsme začali tančit. Netuším jak to vypadalo z venkovního nezávislého pohledu, ale ten pocit pár správně odtančených kroků stál za to.
Někde jsem četla, že Sokrates se začal učit tančit, když mu bylo 70, protože cítil, že jedna část jeho já, byla zanedbávána. Pozdě není nikdy. A už vůbec ne na tanec. Vždyť pokud ti je méně jak 35, nemáš vcelku o čem tančit.
Dneska padlo rozhodnutí: Jdeme do mírně pokročilých :)
Krásně napsáno a moc Vám to sluší!!
OdpovědětVymazatAAAAAAAAAAAAAAAAAAch! Vypadáte oba úžasně!
OdpovědětVymazatTenhle příspěvek ovšem NESMÍ můj muž NIKDY vidět. Nevydržela bych s ním :-) Oba jsme netanečníci: muž absolutně nevnímá rytmus (na svém maturitním plese při studentském sólu "tančil" na valčík polku - a vycházelo mu to), ovšem nevadí mu to a vesele poskakuje. Kdežto já absolutně nevnímám rytmus, ale cítím, že ty kroky, které dělám, jsou zcela zcestné, a strašně mě to vytáčí (nikoli doslova). Zhruba od našeho dvacátého výročí muž škemrá, huhlá, prudí s tanenčními pro starší, a mně se daří dosud odolávat, neboť je jasné, že bychom se na parketě zabili navzájem :-) Kéž by to tak netanečně zůstalo, brzy nám totiž bude spolu třicet :-)
Připojuji se ke klubu v koutě sedících. Je buřt, jestli manžel na tyto stránky chodí a nebo ne, je předsedou klubu osaměle v komoře (nikoli sněmovní) sedících.
OdpovědětVymazatTak to odhodlání a sílu vydržet obdivuju:-) Já sama taky nemám moc odvahu se na parketu pohybovat, s manželem nám tanec nějak "neladí" - že by toto byla cesta?? Ale to odhodlání mně zatím chybí:-)třeba někdy přijde, díky za krásně popsané pocity:-)
OdpovědětVymazatA zapomněla jsem pochválit, jak vám to sluší - moooc!
OdpovědětVymazat:D Veselé počteníčko. :)
OdpovědětVymazat