Ve stresu přitahuji nevídané situace. Nejspíš od počátku svých věků a až navěky. Úspěšně jsem bavila kolegy v advokátní praxi svými faux pas situacemi z úřadů, věznic, soudních síní a jeden záživný mám i z psychiatrické léčebny.
Zážitek, který mi nejde z hlavy, je třeba můj předmaturitní den. Vzala jsem si k srdci radu, že už nemá cenu se učit a nařídila si relax. K vaně plné pěny jsem si přisunula čaj, zeleninu dušenou na smetaně a populární časopis o ničem. Taky telefon. No a ten v polovině relaxu skutečně zazvonil. Nakláním se z vany, abych koukla, kdo že mi chce zítra ještě držet palce a prvně za mnou do vany vklouzl mobil, pak ta zelenina a nakonec časopis. Olepena zelenou fazolí, smetanou, s hráškem ve vlasech a kusy tiskovin po celém těle jsem se pustila do oživovacích pokusů toho mobilního utopence (marně), přitom jsem vytáhla zátku a zbytkem toho všeho ucpala odpad. Předtím jsem se tedy ještě opět zcela marně a nahá snažila alespoň část zachytit velkým cedníkem z kuchyně. Když jsem toto volala mému muži, který pomáhal bratrovi na stavbě, řekl ať zanechám marných snah, sednu do auta a přijedu za nimi. Dojíždím na stavbu. Parkuji, couvám. Mávám. Všichni z lešení mi také zuřivě mávají a najednou zadek auta klesá o cca 1m a já stojím zadními koly ve výkopu vodovodní přípojky. ANO na lešení stále zuřivě mávali. Cestou zpět jsem srazila dvě srny. A ne každou zvlášť, ale naráz. Tudíž jsem dosáhla lepší statistiky než kterýkoli místní myslivec. I když pořád se mi honí hlavou, že to není možné a ta druhá už tam musela ležet nebo zahynout žalem po té první. Nějak rychle, třeba infarkt.
Můj muž mi často a rád předhazuje jeden můj trapas rozhovor.
Mladší anonymní pár: "Není tu ve vašem okolí nějaká nemovitost k prodeji?"
Já (ukazující paní na břicho): "Á, chcete s miminkem na venkov, že"
Paní (se šklebí)
Pán "zachraňuje" situaci: "My zatím nečekáme, my se jen rozmazlujeme."
(Od té doby pravda nevěřím těhotenství žádné ženě. A to ani kdyby už měla stahy po dvou minutách. Život mě opravdu naučil.)
A teď se dostávám k tomu prozatím poslednímu. Včera byl určitě den D v řadě mých neuvěřitelných zážitků. Účastnila jsem se výběrového řízení ve stádiu pohovor. Domluvila jsem si s rodiči hlídání Toníčka už od rána. Představa byla vyklidnit se, trochu se dát po dvou letech intenzivního mateřství do gala, něco si přečíst, jít si zaběhat, úspěšně se odprezentovat, nakoupit a vyzvednout dítě. Začalo to krvavě. Skřípla jsem Antoníčkovi prst do dveří auta. Strhla jsem mu tím téměř nehet a okamžitý otok signalizoval, že ani ta kostička nebude tak úplně v pohodě. Ošetření, následné utěšování a mé velké výčitky matky kariéristky. To vše trvalo dlouho. Nakonec mi zůstal jen čas na "dát se do gala".
Svižná sprcha, v běhu sázím zástrčku fénu do zásuvky a bác. Odpojili nám proud. Hlásili to, to už vím, ale v době, kdy jsem to opravdu nemohla slyšet. Pak mě napadlo zavolat kadeřnici, jestli by neposkytla při cestě na pohovor mé hlavě první pomoc. Ano. Zase se mi chce žít. Utíkám k ní, pak zase od ní na parkoviště k autu. V Brně už začala obleva. Takový krásný černý marast. Ano, pocítila jsem ho na vlastní kůži a to v oblasti nohou, břicha, zad...účes naštěstí vlivem tuny laku zázrakem přežil. Nevadí, mám ještě hodinu. Zaparkuji, koupím rychle nové šaty, punčochy, opláchnu se. To byla pravda naivita jako hrom, ale nakonec to dopadlo. Jen jsem při té příležitosti zjistila, že jak jsem lovila z marastu mobil (ty bych podle mého názoru vůbec neměla vlastnit), přestal fungovat. A já tam měla adresu toho pohovoru.
Pohovor mám úspěšně za sebou. Toník má prstík taky v pořádku. Vypadalo to hůř než to dopadlo. Taky mám nové šaty. Takže jeden by řekl, docela úspěšný den.
A dnes už se marastu velkoměsta vyhýbám a užívám si sníh. A ve výběrovém řízení pokračuji. Dostala jsem písemný domácí úkol. Tak ten snad bude víc v klidu.
A tohle bychom chtěli zkusit zítra. Drží, lepí.
(inspirace z internetu)
