Se šípkovou

Práce ubývá. Člověk má víc času přemýšlet. A taky meditovat. Nejvíc podzimně meditační činnost je čištění šípků. Stopovala jsem, že očištění jednoho šípku trvá asi 30 s. Z košíku šípků je asi 1 kg hotového protlaku. Já ho čistila asi 10 hodin. Měla být omáčka, ale já se v posledním okamžiku rozhodla pro šípkovou marmeládu. 

Ráno nám začalo přimrzat. Poslední přírodniny narychlo vyklizeny. Lehké zeleninové letní obědy nahradily jídla bramborová a tak nějak hutnější. Zelí našlapáno. Tolik ze zápisu našeho minifarmářského deníku...

Mimo deník:

Upřímně a dlouhodobě ve mně roste odpor k mašince Tomášovi. Antonín ho oproti tomu upřímně miluje a poschovávané knížky najde kdekoli. Říkám si, kde jsem asi udělala v literární výchově juniora chybu. S nadějí před spaním mávám všemi kvalitními tituly. Ale on jen vrtí hlavou a rozhodně vyžaduje šššššš. Nakoupila jsem všechny možné tituly nezpochybnitelné umělecké i literární kvality, týkající se vlakové problematiky. Mávala do zmodrání rukou těmito šššššš knihami, ale junior se obloudit nedal. Občas vzal nějakou knihu se zvědavostí na milost, ale po druhé stránce vyžadovat tu svoji šššššš. Taky máte problém číst dítěti knihy, které vás nebaví a nebo jsou vám dokonce odporné? 

Na jeho obhajobu musím říct, že v roce a půl začal chodit bez plen. Občas se tedy ne úplně trefí tam kam má a já pak mluvím s naším sympatickým doručovatelem zásilkové služby s přilepeným hovínkem na pantofli, ale to už je asi úděl matek na mateřské, že si pořád připadají ulepené, umatlané a tak nějak použité. Hrozně mě štvou z mého pohledu nereálné fotky vystajlovaných matek s dětmi v námořnických oblečcích. Já jsem fakt momentálně vděčná za vyčištění zubů a pravidelné vyprazdňování. Vše vždy s doprovodem.

 Tak ale pořád tak napjatě není. Jednou za rok zajdu například i do kavárny. Následně z  kabelky vytahám pleny, traktory, knihu o Mašince Tomášovi a pak až peněženku, abych to kafe doprovázené třemi telefonáty "mami kde jsi" a "mami kdy už přijedeš" vůbec zaplatila.

Když jsem byla mladší, věřila jsem, že jednou bude líp. Letité zkušenosti mě poučili, že něco takového jako jednou a líp neexistuje. Člověk má být vděčný za každý okamžik a vychutnávat ho právě teď. Takže je potřeba vstát a naplno žít i přes všechny větší či menší nesnáze. Ono totiž může být i hůř.

I takto u nás vypadají barvy podzimu. Malá daň za tolik potomstva :)

Střihli jsme si makový

Přes léto kynuté vůbec nepeču. Nějak se mi k horku nehodí. Ale na podzim mě to popadne a zadělávám pravidelně. Správná buchta má mít víc nádivky než těsta a musí plavat na másle. Moje babička (a po ní moje máma a po ní já) buchty tvarovala podle nádivky.

 Tvarohové bývaly klasicky zabalené (Honzovi buchty) nebo s důlkem udělaným vajíčkem obaleným v ubrousku a v důlku kousek džemu a drobenka. Ořechové se dělaly na "miminka". Na čtvereček váleček nádivky a zavinout. Povidlové šátečky. Tedy čtverec, nádivka a čtyři cípy k sobě. No a makové se před pečením stříhaly na ježka. 

Vždycky jsem přemýšlela nad smyslem toho všeho. Časem jsem dospěla k přesvědčení, že hospodyně prostě nadělala nádivky a pekla rozdílné koláče, aby pantáta věděl, na první pohled, po kterém sáhnout. Jenže já už to mám v sobě tak zakořeněné, že byť peču pouze makové, stříhám je na ježka, protože všechno jiné je úplně nepatřičné. Hold potřeba se před tou zimou trochou omastit a nakrmit. Největší hloupost je hubnout na podzim. To si raději koupit ještě jedny super volně cool šaty :)

Pomeranče jako dýně

Když jsem byla malá pamatuji jak babička zavařovala cosi co neslo název "Dýně jako ananas". Nesnášela jsem to. Za prvé mi to nedávalo moc smysl. Je to dýně nebo ananas? Za druhé to chutnalo podivně. Inu dýně přebitá cukrem a ananasovou trestí... Tenkrát jsem se sebou uzavřela dohodu, že dýně je dýně, ananas ananas, limetka není citrón atd.

Na dnešní domácí výtvarce jsme vyráběli světýlka. Pak přišel táta z práce a praví: "Jé, to je pěkný, odkud máte tak malý dýně?" Tak a je to. Máme doma takový pomeranče jako dýně :)

Bududubovi

Na mateřské jsou zlomové dny. Např. když jdete poprvé po 10 měsících na pracovní schůzku. Najednou zjistíte, že jste tak úplně ještě nezhubli, že nutně potřebujete ke kadeřníkovi, něco na sebe, přečíst si něco vysoce odborného a setřást strach, že se neudržíte a budete po kavárně pobíhat a vykřikovat na kolem projíždějící bagr: "Bagr, bagr, bagr," bo dobrá matka přeci nikdy nevypadne z role. 

A pak si takhle krásní a inteligentní parkujete za pět minut schůzka a mezitím vám do telefonu sdělují, že vaše dítě si hrálo s míčem, spadlo a rozřízlo si čelo o strunu harfy. Už tak dost absurdně znějící úraz, ale diagnostikovat na dálku neumíte a tak řadíte zpátečku, pouštíte houkačku a směr dítě a pak zase směr lékař pro krásné dva stehy, bo žádná dívka nesnese ani v 10 letech představu šklebící se jizvy v obličeji (zde pravda nezafungovala ani harrypotterovská argumentace).

A z plánovaného víkendového výletu do Prahu je rázem taktéž jen rychle se rozplývající obláček páry, neboť lékař ordinuje pár dní klidu. A tak koukáme na fotky a z posledních zbytků přírodních sběrů se vyrábíme.

To jsme my. Bududubovi. Jeden za všechny a všichni za jednoho.

Jo a pokud chcete vidět i naše předokonalé příbuzné, tak ty jsou tu: http://dubanci.cz/. A tímto zdravíme jejich stvořitele Petra Václavka. Petře krása!

Sousoší Antonín a já jsem vytvořila osobně. Vypadám prý docela věrohodně.

Julinka se bála, že bude ošklivá. Tak si vyměnila postavu s tátou. Nezbývá než konstatovat, že se mu povedla i na podruhé.

Petřík se byl tento týden podívat na dnech otevřených dveří na fakultě architektury. A už se tam nejspíš i vidí :)

Jonýsek pracoval bez inspirace. Prostě zadání znělo vyrob se, tak se vyrobil. A pak si tajně pod stolem z poskládaného listu vyrobil i harmoniku. Jo!

Táta výměnou postavy s Julinkou dostal nečekaně nastavené zrcadlo. Prý prostě pořád spí. A tady má aspoň bytelnou postel i když peřina mu pořád při focení lítala sem tam :)

Fajn, že přijela i Terezka. Tady aspoň vidíme, že je jiná než většina ostatních členů rodinu. Jiná, ale naša :)

A to jsme my. Hrozně rádi pohromadě.
A do práce asi pospíchat nebudu.
Protože budu-dub :)))

Zubatá

Antonín se ozubuje a každý zub jednotlivě prochází vlastními porodními bolestmi. Bolí, bolí, bolí... Tak mu tatínek vyřezal z lipového dřeva kousátko. A ono to dočista funguje!

Naše holčičí sekce začala chystat věnce na dušičky. Potvrzuje se zde pravidlo, že nejhezčí věci jsou opravdu zadarmo. Pracujeme totiž opět pouze s materiálem co zahrada, louka a okolí dalo. A že toho je. Základem je naše vlastnoručně usušené seno a letošní hit jsou např. slupky od sojových bobů a přezrálých fazolí. Nádherně se při sušení pokroutily. 

Nejde při tom nevzpomenout na ty, kteří už tu s námi nejsou. Nejvíc na babičku. Když jsem si posteskla, že by to chtělo něčím oživit, donesl mi Jonáš hrst bažantích per se slovy:"Dej je tam, aspoň babička uvidí, jaký už jsem myslivec."

Byla by na ně pyšná. 

Já teda jsem.

Máme se

podzimně. To se máme.

Dýňová polévka se zázvorem, mošt, kaštánková zvířátka a jablečný koláč 100x jinak. Letos je v přírodě všeho tolik, že se trochu bojím, jestli nás nepřipravuje na krutou zimu. Ale my můžeme, až se zima zeptá co jsi dělal létem, zodpovědně konstatovat, že celé léto jsme zavařovali, odšťavňovali, sušili, mrazili... 

Pomalu chystáme zahrádku na zasloužený zimní odpočinek. Experimentálně zkoušíme jahodovou pyramidu. A Antonín leze. Jak kybernetická myš. Občas na něm hledám nějaké to tlačítko, kde by se dal alespoň na pár minut vypnout. Tušíte správně. Marně :)

Taká suchá zábava

Mozek se mi rapidně přesunul do krajiny břišní. Nevím proč to příroda takto zařídila. Zrovna teď by mi život docela usnadnilo, kdyby zůstal v dutině lebeční. Včera jsme si uvařily s Julinkou čaj a donesly koš sena (holky ví, holky ví, jak je seno voňavý), z půdy snesly něco letošního nasušeného ze zahrádky, vysypaly košíky z procházky po okolí a pak měl přijít ten slavnostní moment zahájení domácí výtvarky - tvoření z přírodnin. Přišel. Ale až o dvě hodiny později. Maminka totiž zapomněla, kam v rámci hnízdění a sterilizace domácnosti uklidila tavicí pistoli. Úžasné mi přijde, že jsem jen jasně věděla, že to bylo na nové místo a že jsem si říkala, že je to krásné a logické místo pro tavicí pistoli. Rozebraly jsme půl domu. Bezradnost. Dítě smutek v očích a já začala přemýšlet o bleskové koupi nové. No našla nakonec. A bylo to opravdu moc krásné, nové a logické místo...

Tak máme ježky a pár podzimních věnců. Ježci jsou z kudlibabek s příjemným zjištěním, že drží i na všem ostatním než jenom na dětech. Znáte kudlibabky aneb řekni mi jak se u vás lopuchu říká a já ti řeknu odkud jsi.

A na závěr poslední letošní zavařování do nově získaných retrosklenic. A táta zase zvolal:

"LEČO, PREČO?", ale my ostatní ho milujeme. LEČO  i tatínka :)

Kdyby tisíc jeřábů

je

Jeřáb Ozizuru patří mezi tradiční japonské symboly dlouhého života. 1000 takových jeřábů má přinést štěstí a zdraví a my jdeme do toho. Zatím máme dva cvičné. Teď se je chystáme vycvičit, aby se nějak namnožili přirozeně a bez našeho přičinění :)

Srozumitelný návod skládanky origami třeba TU.

Sama doma

Dlouho nebyl a teď se podařil. 

DEN.

Rodina přivolávala deště a kdo ví co ještě. Pro zájemce lehká ukázka ZDE.

Já se rozhodla, že když mrkev a řepa vydržely v zemi tak dlouho, vydrží tam ještě nějaký den navíc.

A tak jsem dělala to, co normálně moc nedělám. Odpočívala, napustila si plnou vanu v pravé poledne, oběd snědla v posteli u parádního filmu a hlavně tvořila a NEPRACOVALA...

Zahájila jsem dlouho odkládaný projekt další recyklace zbytků přízí. Ovoce a zelenina. Vznikly dvě dýně, na jehlicích je řepa, v hlavě to víří další nejen podzimní vitamínovou inspirací. Parádní i na takovéto domácí učení, např. cizí jazyk - barvy, počty, názvy. Následně jsem připravila v angličtině zapeklitý recept, který budeme z pletého tovaru vařit.

Postupně vyšívám do ježíškového svetru. Žádný plán. Žádné kopírování (inspirace). Jen tak. Metoda pokusu a omylu. 

Z posbíraných návodů a obrázku z netu vznikla závěsná kolébka. Ze starého pevného prostěradla. Foceno v noci po dokončení. Rozpěrka není vybroušená ani natřená. Provizorní závěs na švihadle, kterého se Julie ihned po spatření hlasitě dožadovala. Uklidnila ji dýně. Teď kolébka čeká na razítkování. Na to se tedy těším moc.

Víc takových dnů. Řekl věčný optimista :)