Myšičko myš, snad ani nechoď blíž

Je po žních a myši tak na poli už nic nedrží. Stahují se k lidem. To je fakt každoroční. Vcelku mě ale letos překvapilo, když jsem ráno rozespalá vstoupila do kuchyně a vchod do jídelny byl zatarasen naším velkým překlopeným jídelním stolem, na něm trůnily dvě židle a to celé bylo vyšperkované cedulí "MIŠ JE V JÍDELNĚ". Děti to jsem vás opravdu nic nenaučila? Copak si  myslíte, že toho hlodavce vaše barikády zastaví a donutí vyhladovět? Záměrně vynechávám komentář k hrubce. Ta mě v danou chvíli trápila nejmíň.

A tím se také dostáváme k mým fobiím. Ty kupodivu nejsou z myší, ale z pastí na ně. Představa že natahuji past a ona vystřelí ... brrrr. A taky bych rozhodně nedokázala tu past od myši vyprázdnit ani kdyby hrozilo, že tam snad uschne. Jenže pak jsem si řekla, že budu statečná a že žiji přeci na venkově a tahle dovednost by se ještě mohla někdy hodit. A tak jsem naládovala past kouskem ořechu a překlopila opatrně drátek. Poprvé past vystřelila tak prudce, že udělala ve vzduchu kotrmelec a já ječela tak, že pokud u nás nějaká myš byla, sbalila ranec a šla dobrovolně vyhladovět na prázdné pole. Druhý pokus dopadl lépeji. Sice jsem past natahovala s přimhouřenýma očima, stále čekajíce ránu, ale nakonec se mi podařilo past donést až pod skříň. Pak sklapla podruhé. Na můj prst. Nevím jestli takhle nějaký osvícený lékař radí léčit fóbie, ale já už ji mám o moc lepší. I když jsem se závěrem rozhodla, že tuhle činnost přenechám raději jiným dokud to jen jde :)

Trochu uklízím a hnízdím a užívám si 14 dní bez dětí. A taky zachraňuji. Třeba ze sběru papíru nepovedené malby. Já nevím proč, ale třeba tahle (patrně si Terezka uvolňovala ruku nebo míchala barvy) mě úplně fascinuje. A ten klacek na závěr jsou naše nové věšáky dětem do šatny. Konečně!