Hnízdíme

Už se to blíží. A na mě konečně přišlo i to hnízdění. Peru, žehlím, výbavičkuji.

Zavedli jsme dětské kuchařské soboty. Ta první v režii Julie se tak moc povedla. Laťka je vysoko. Jen mě mrzí, že jsem víc nefotila. Třeba tu kuchyň "po boji". Ale i tak. Sestavit menu, najít si recepty, nakoupit ingredience a zavolat v poledne (přesněji až ve14:30 a bez polévky, za to s hlavním vchodem :) celou rodinu k sobotnímu hodování... Těším se na další sobotní vývařovnu v režii dalšího potomka na řadě. Ony děti rychle poznají, že nakrmit tolik strávníků není až taková legrace a relax, jak mi pořád vnucují.

Já odpočívám a udivuji se nad důmyslností přírody. Dobře to zařídila. Miminka jsou tak moc k zulíbání. Kdo by je nechtěl. Jak říká jeden můj kamarád: " Děti jsou tak dokonalé, tak k pomilování, mají jen jednu vadu, vyrostou z nich lidi". Těhotná matka je téměř posvátná schránka a taky se tak nějak posvátně a vyrovnaně cítí. Teda až na ten poslední měsíc. Oteklé nohy, nespavost, noční sprinty na toaletu, únava, obavy. Ale i tak naprosto logické a důmyslné. Příroda tak vlastně ženu donutí těšit se na tlačení melounu klíčovou dírkou, hlavně ať už je líp...

Pletu a šiji. I když i v těchto oblastech tempo dosti polevuje. Našila jsem rychlozavinovačky (recyklace poděděných starých) a povlečení (staré potrhané cíchy bez rohů zmenšeny). Chystám se razítkovat. Lišky tentokrát ale už neprošly. Prý nezařizuji liščí doupě, ale dětský pokoj :) Hlasovalo se nakonec pro velryby. A tyrkysovou. Tu já teď se šedou a oranžovou můžu v jakémkoli množství.

Taky hodnotím a rekapituluji první půlrok naší domácí školy. Opakujeme a jsem vděčná, že Terezka tráví svoje zkouškové doma a taky s Julií na sněhu. Já už sáňkování prostě nedávám :)

PS: Hugo má novej svetr. Tyrkysovej!