Emoce

Začalo mi docházet, že se pozvolna přibližuje konec naší domácí školy s Julinkou. Tedy vlastně už Julií. Mezitím totiž lehce povyrostla. Začátek jsme měly pravda ostrý. Ona jasnou představu ze školy jak to má vypadat a já jasnou představu ze školy, jak to vypadat nemá. Pozvolna se to obrušovalo. Ten můj počáteční stres, že je to vlastně velká odpovědnost, učit dítě doma. Moje každý večer pečlivě připravené přípravy...

Po půl roce jsme se obě dost uvolnily. Začaly se učit z každodenního života a přirozeně. Žádné, teď bude matematika a pak čeština. U snídaně jsme probraly politiku. Julie totiž záhy poznala, že se může ptát na všechno možné a tak toho začala patřičně využívat. Mrzela mě v onu chvíli jen jedna věc. Že totiž nevím všechno. Ale další objev je, že dítě má vlastně radost, když zjistí, že rodič - učitel - není nadčlověk, ale že se také plete a tápá. I na tomto jsme založily naše učení. Chvilku jsem učila já a chvilku žák školil "mistra".

Máme za sebou rok a půl. Už Julii neučím. Spíš se ji snažím jít co nejvíce z cesty. Po snídani si vytáhne pracovní sešity a s nadšením pracuje. Občas odběhne k pc se slovy: "Já si jen potřebuji něco ověřit". Když potřebuje odpočinek, hraje si s Toníkem nebo mi oloupe brambory. A nebo čte. Občas přijde, že něčemu úplně nerozumí a občas se zasekne a chytne ji lenost. Tak jedeme na výlet. Roste před očima a já mám z každého jejího studijního pokroku stejnou radost jako z toho, že se naučila chodit nebo jezdit na kole. 

Občas chytnu pochybnosti a rozhodnu se ji testovat a srovnávat. Ale copak můžete srovnávat nesrovnatelné? Asi neumí vyjmenovat přesně ty tři druhy hluchavky, kterou mají v přírodovědě na str.6, ale umí jednu, kterou se mnou sbírala a sušila. Založila si ji do herbáře a zjistila si sama k čemu je vlastně prospěšná. Asi neumí přesně ta slovíčka z lekce 7 učebnice angličtiny, ale právě dočítá v angličtině zjednodušenou četbu o Peter Panovi. A to včetně časů, které se probírají až na druhém stupni. 

Naučila se tolik moc, že to žádné testování nikdy nemůže objektivně zaznamenat. A taky naučila spoustu věcí svou mámu. Neodhánět děti od práce jen proto, že potřebuji klid na její rychlé a efektivní dokončení. Být víc trpělivá. Uvolněná. Házet nepodstatné věci za hlavu a nestavět se na ni, když se tak úplně nedaří.

Julie došila své sloní stádo. Naprosto samostatně. Mezitím zopakovala houby a s úžasem mi u nádobí povyprávěla o tom, jak jsou vlastně ty houby úplně všude (mami i v chlebu) a že na to přišel Sir Fleming. Vytáhla jsem z knihovny knížku Život Sira Alexandra Fleminga od André Mauroise, kterou mám ještě po svém dědovi. V úvodu čtu: "Velký život je mladiství sen uskutečněný ve zralém věku." Začetla jsem se. Julie si zatím v dílně pustila dvd s jógou pro děti a cvičí. Jdu zamíchat oběd...

A toto je po dílně má druhá letošní nadílka. Ručně tkané emoce od IVKO. Já prostě letos byla nějak vesmírně hodná (Julie se právě pustila do pokusu s plísní na jablku :)