Dva skřítci

Těšíme se na Ježíška. Zdobíme dům. Tedy já zdobím. A těším se po půl roce taky na Terezku. Letos jsem správně vytušila, že chlapce do lesa na větve nedostanu. Loni museli třikrát a teď když začnu něco o větvích, musí se strašně moc naléhavě učit, čůrat nebo kdovíco ještě. Nevadí, říkám si. Girlandy nebudou, jen věnce, a taky takové nabílené březově větve, to by bylo něco. Zajdeme s Antondou.

V den větvobraní rychle vaříme oběd a vyrážíme s nůžkami a pytlem do lesa. Kočárek je pro miminka. Toník ho ignoruje už nějaký čas, ten zůstává doma. Poté co Tondu navlíknu jak cibuli (sebe už méně, aby se mi zatím nepřehřál), vyrážíme. Do nejbližšího lesa vidíme z domu, ale tak blízko to zase není. Přesto Toník šlape statečně. Jsme plni optimismu a legrácek. Stříháme větve a chvojky. Pro dítě nuda. V dálce slyší vlak. Šššššššššííííí. Cu šššššššíííííí! Máma chce větve. Končíme. Směr domů. Máma chce směr domů. Toník trvá na šššššíííí. Přemlouvám a manipuluji. V ruce pytel narvaný chvojím a na zádech otep bříz. Toník se váhavě rozchází. Dva kroky dopředu, tři zpátky, pět bokem. Nezbývá mi mnoho prostoru ho přes větve a pytel strkat. Takže se vlečeme. On řádně navlečen. Já začínám promrzávat. 

Cesta domů nám trvala dvojnásobek toho co tam. Poslední kilometr jsem nesla pytel, roští a 15 kg Antonína v neuvěřitelně klouzavé kombinéze. A pořád dokola vyprávěla pohádku o mašince, co chtěla být traktorem, a o teplém vývaru. Před domem skládám náklad a hledám klíče. Tonda opřen o lavici začíná usínat. Klíče nejsou. Mobil taky ne. Otevřená ventilačka v patře, žebřík na mlatě, rodiče další 3 km odsud. Hodnotím situaci. Opírám se beznadějně o francouzské okno a propadám se domů. On ten Toník než jsme vyšli asi musel otočit kliku zevnitř a tak nás zachránil. Je to hrdina. Teď už spící. A odpouštím mu i to špinavé prádlo (opět) naházené v záchodové míse.

Za každou krásnou adventní výzdobou je všední příběh. U nás tedy určitě. Patří ke všem věcem a dělá je zajímavější :)