Černá hodinka

Co byla nakonec hodin osm a vlastně nebyla zas ani tak černá. Spíš sebepoznávací. První hodinku jsem si to užívala, druhou už jsem byla lehce nervés a zbytek přiznávám tak nějak nesvá. Poznala jsem, že nevydržím dvě hodiny jen tak sedět a což teprve těch osm. Pořád jsem běhala s lucerničkou. Tu odnést nádobí ze stolu, utřít stůl, zkontrolovat to a zase něco... Nakonec mě rodina div ke stolu nepřipoutala. Stále ty důsledky tvrdého stylu mé precizní německé výchovy s kterými průběžně bojuji. Žena nesmí sedět. Musí na prvním místě pečovat o rodinu a ne o sebe. Žena neodpočívá a taky se nesmí mýlit a když už, tak to nepřizná a zapírá a zapírá a zapírá a prostě stůj co stůj TA ženská dokonalost. A najednou tma. Ticho. Klid.

A účinky měla tma i na zbytek rodu. Táta začal předčítat z knížky nahlas. Což normálně nedělá a já ho vlastně slyšela poprvé v životě číst nahlas. Já dopletla další vánoční dárek a začala stříhat něco, o čemž jsem dlouhou dobu přesvědčena, že je to čirý stříhací masochismus a ne tvorba pro radost. A děti louskaly ořechy a poslouchaly tátu, což normálně taky není úplně normální stav. A pak jsme si nanosili matrace ke kamnům do kuchyně, protože v celém domě začala povážlivě klesat teplota. A před spaním si povídali a nasmáli se jako už dlouho ne. Ve tmě vás toho napadne fakt hodně a nebojíte se to říct nahlas. A když děti vedle vás umlknou, řeknete si toho šeptem hodně i s partnerem:

Já: "Nezašel bys zítra na ten rodičák?"

On: "Nemůžu, mám poradu"

Já: "Přeci nechceš, abych se ve svém stavu rozčilovala"

On: "V jakém stavu? Vždyť jsi přeci šťastně vdaná, ne?"

Černou hodinku do všech rodin dobré vůle :)